"Kde je matka?" vstoupila Emília s rukama v pase do pokoje, kde si Carla četla Buenos Aires Times. Ta vytržena zvedla hlavu a pravila s úšklebkem:

"Buď trajdá po obchodech, nebo je u kadeřníka. Moc možností tu není."

"Však tobě by salon taky neuškodil," odvětila Emília jedovatě, a pak trochu naklonila hlavu a jako by nic prohodila: "Potřebuju se s ní domluvit jakého koně si to mám koupit. Co myslíš, černého, hnědého, nebo grošáka?" mluvila sladce se zasněným pohledem. Carla odložila noviny.

"Ty ses snad zbláznila, ale to věřím, že tě máti podpoří. Ani jedna nemáte rozum, jediná já jsem tu snad normální!"

Emília jen udiveně hleděla na rozhněvanou sestru, nechápala to.

"Co máš proti koním?"

"Proti KONÍM nic," odsekla Carla a chopila se opět novin.

"Někdy si myslím, že ti vůbec nerozumím, snad by ses měla víc bavit, no, tak já zas jdu," pravila Emília zamyšleně a odešla. Carla si povzdechla a usrkla kávy z šálku.

***

Chorche zvoní u Renáta a klepe se – rozčilením - jak příteli jemně naznačit...

"Á, nazdar kamaráde! To je supr, že se taky jednou za čas ukážeš. Právě se chystám do klubu, ale půjdeš se mnou, no nenech se přemlouvat!"

"Vlastně jsem s tebou chtěl mluvit," vykoktal ze sebe Chorche.

"No, to mi povíš cestou, už jsem tam vlastně měl být, ale ona počká. Tak pojď, stejně nemáš, co dělat. Pojedeme tvým nebo mým?"

Vzruch, který se vždy kolem Renáta šířil, pokaždé Chorcheho ochromil. Nastoupili do žlutého ferari…

***

Grasiela míří s mlékem a empanadou do knihovny, když vrazí do Toma. Hned ho nepoznala, protože seděl skrčen nad Galopínem, který usnul v klubíčku pod radiátorem.

"Fuj, to jsem se lekla!"

"Promiňte."

"No, vstávej broučku, podívej co ti nesu," vrhla se k psovi na zem.

Galopín odklopil jedno víčko, mrkl na Grasielu, na tác s mlékem, jemně se protáhl. Přijal podstrčenou pirožku a hrnul se k mléku, které nadevše miluje.

"Kde jste s tou svačinou?" vyšel don Miguel z knihovny.

"Obávám se pane, že pirožky a mléko došly."

"Není taky divu, když ho furt lejete do toho vořecha a co mám pak jíst jako já?"

"NO, něco se najde," pravila Grasiela s úsměvem k již zavřeným dveřím knihovny. Zvedla se a odešla do kuchyně. Tom si povzdychl a pohladil dlouze psa.

„Je milá, viď pejsku, a je krásná,“ pravil zasněně, ještě se ve svých citech moc nevyznal, ale věděl, že je to něco výjimečného.